Ztracený svět černých skal, vlhka a chladu, trčící sedm set metrů nad okolní krajinou. A přeci i sem pronikl život. Ale za jakou cenu? Musel se přizpůsobit tomu, že slunce zde svítí jen občas a místo živinami bohaté půdy je zde jen kamení, štěrk a písek. Houby Bludný Holanďan, Archa Noemova to je. Koráb umožňující přežití unikátům z rostlinné říše. Že by byl Noe i botanik?
Vpodvečer jsme došli do základního tábora. U vytržení jsme vzhlíželi na kolmou skalní stěnu, tyčící se nad okolní krajinu. I my jsem žasli. Jaké asi pocity prožíval v roce 1845 německý botanik, Robert Schomburg, když se jako první běloch prodral pralesem až k úpatí Roraimy. Dnes už jsou pralesy na venezuelské straně Roraimy vypáleny a tak máme volný prostor k prohlížení její stěny. S dalekohledy na očích prohlížíme trasu našeho zítřejšího výstupu. V levé straně skalní stěny padá z vrcholu vodopád nazvaný příhodně „slzy Roraimy“. Pod ním budeme muset projít. Hned za ním se pak stezka prudce zvedá do jediného úžlabí, tzv. rampy, která spojuje suťové pole pod stěnou s vrcholem náhorní plošiny. Jiná cesta nahoru není. Tou museli projít i první tři běloši, kteří vystoupili 18. prosince 1884 na vrchol. Byli to tři britští přírodovědci, a sem je přivedl jede z nich, botanik Everard im Thurm.
Když jsme včera uléhali, naplňovaly nás obavy, jak dnes bude. Honily se mraky a občas i pršelo a mohlo se klidně stát, že by nám počasí zhatilo naše plány. Ale vše dopadlo dobře. Je světlé ráno a dokonce svítí i sluníčko. Do skrýše pod balvanem ukrýváme zásobu potravin určených pro zpáteční cestu a vyrážíme. Protože stezka nahoru je jen jedna, nemusíme se držet pohromadě a tak si každý může zvolit vlastní tempo. Tím pádem se navzájem nezdržujeme pozorováním ani focením. A že bude na co koukat a co fotit bylo zřejmé. Už horský prales na násypném valu slibuje, alespoň z botanického hlediska, opravdové hody. Ale ještě tam nejsem. Základní tábor se nachází v mírně zvlněném terénu savany. Po přechodu přes potok se terén prudce zvedá do jílovitého srázu. Stezka je uklouzaná a stupy jsou hodně vysoké. A navíc lidmi a vodou natolik omleté, že není možné po nich se zátěží na zádech jednoduše vystoupat. Využívám proto okolní vegetaci, při každém kroku se chytám kořenů a tenkých kmínků, abych se vytáhl o něco výš. Každý krok vyžaduje nadměrné úsilí. Když se konečně vydrápu na spodní okraj suťového svahu, porostlého horským pralesem, jsem zcela propocený. Zanořuji se do vlhkého chladu pralesa a snažím se utěšit tím, že dál už to půjde líp. Moc mi to nevychází. Kapky z listů a větvoví se na mém oblečení spojují s potem a já cítím, jak prochládám. Teď by bylo zbytečné se převlékat. Po několika krocích bych na tom byl stejně jako teď. Ještě, že exotika prostředí okolo odvádí mou pozornost. Pěšinu obklopují světle zelené růžice endemické bromélie Brocchinia tatei. Nejsou to masožravky a tak tekutina v jejich středech není ničím jiným než jen dešťovou vodou. Staré rostliny mají až metr v průměru a jejich růžice se otvírají na vrcholech silných kmenů, ukrytých v bujném podrostu. Fotografuju seč mohu. Sotva odklopím krytku, objektiv se okamžitě zamlží. Znovu a znovu ho otírám. Trvá to dlouho než je provozuschopný. Ještě pět kroků a pak se zastavím. Rozhlížím se kolem po dalším námětu pro focení. Nic. Dalších pět kroků a další odpočinek kamuflovaný zájmem o focení. Ve vlhkém vzduchu se mi špatně dýchá a mokrá košile pod batohem mě studí na zádech. A znovu pět kroků. Z mechové stěny po mém boku svítí purpurové květy masožravé bublinatky Utricularia campbelliana. Další endemit. Tropický deštný prales se s výškou postupně mění v horský. Stromy jsou stále nižší. Jejich listy jsou tužší, kožnaté a olistění řídne. Mechy vystřídaly lišejníky a mezi nimi tu a svítí ne větvích červené květní klasy širokolistých tilandsií. Pět metrů a další odpočinek. Nad mou hlavou se rozprostírají deštníky listů stromových kapradin rodu Cyathea. To je neklamným znamením, že jsem se dodrápal až k patě strmé skalní stěny. Pohled do výšky k její 700 m vzdálené hraně nad mou hlavou budí respekt. Stále nemohu uvěřit, že se bez horolezecké výbavy dostanu nahoru. Stezka vede dál podél stěny nad pralesem. Ze savany dole sem věje studený vítr. Teď už jsem se vysvobodil z lezavého vlhka a tak mi už připadá rozumné vyměnit promočenou košili za suchou. Klopýtám sutí po vrstevnici. Stezka prochází nízkým porostem silně připomínajícím naši kleč. Chvíli vede rovně, pak mírně z kopce a následně zase do kopce. To podle toho, jak někde během miliónů lat napadalo ke stěně víc kamení a jinde zase méně. Na vrcholu jedné z vln jsem se ocitl na dohled před jediným stálým roraimským vodopádem. Tak to jsou ty pověstné „slzy Roraimy“ pod kterými bude nutné projít. Pozoroval jsem pozorně jejich proudění, abych si našel tu nejvýhodnější cestu. Vydatnost vodopádu nebyla nijak dramatická a tak jsem nepovažoval za nutné oblékat se do pláštěnky. Batoh jsem měl krytý nepromokavým obalem. Uložil jsem do něj foťák i dalekohled a vyrazil. Strategie byla jednoduchá. Půjdu prostě tak daleko od stěny, aby na mne prameny nedosáhly. Když jsem se dostal pod vodopád, hned jsem pochopil naivitu svého plánu. Vítr si s proudy vody pohrával stejně nevyzpytatelně, jako milenec s vlasy své milé. Chvíli padala voda těsně podél stěny, aby se vzápětí odklonila až deset metrů od ní. Nebylo možné se vodě vyhnout. Kličkovat v suti se moc nedá a navíc člověk ani dost dobře neví, kam utéct. Po první spršce to už bylo stejně jedno. Rázem jsem byl mokrý, takže bylo zbytečné snažit se před vodou chránit. Hledal jsem proto v suti tu nejschůdnější cestu bez ohledu na padající vodu.
Všechno jednou skončí, i voda padající na hlavu. Ale jeden problém skončil, aby druhý nastal. Právě tady, po průchodu vodopádem, začíná tak zvaná rampa. Je to velmi strmá úžlabina - jediné místo kudy se dá vydrápat na vrchol Roraimy. Tak jsem se drápal. Nakonec, nic jiného mi nezbývalo. A cíl byl už v podstatě na dohled. Jen dech chyběl. Nezbývalo než si výstup zase rozfázovat. Vždy po několika krocích jsem zastavil a rozhlížel se po okolí. Vypadalo to profesionálně, vědecky i fotograficky. Ale šlo jen o to abych popadl dech. Ale přeci jen z toho něco vzešlo. Díky tomu jsem našel v jedné prohlubni endemickou ropušku – Oreophrynella quelchii, která na horní pláni žije v tůňkách. Tady lezla mezi balvany. Protože jsem neměl jistotu, jestli se s ní nahoře ještě setkám, rozhodl jsem se pro nafocení právě tady a teď. To mě vedlo k pozornějšímu prohlížení okolí a tak jsem našel i několik pruhovaných brouků – endemických roháčků (Charagmophorus lineatus). I ty jsem si nafotil. Nakonec jsem před dvanáctou hodinou vylezl vstupní spárou mezi velkými balvany na okraj roraimské náhorní plošiny. Čtyři členové naší expedice už tam byli. Zdeněk nelenil, vyskočil a utrhl stvol se suchými květy, aby mě, jako nejstaršího účastníka expedice, slavnostně přivítal na vrcholu. Chtěl jsem ho z vděčnosti přátelsky obejmout a jak jsem doširoka rozpřáhl ruce, udeřil jsem hřbetem levé ruky do obličeje japonského staříka, který se vyšplhal nahoru těsně za mnou. Málem se díky mému zásahu, vrátil o několik desítek metrů zpátky, ale ustál to. Sepjal jsem ruce, ukláněl se a neustále drmolil anglické omluvné fráze. Vzhledem k tomu, že nám Japonsko dosud válku nevyhlásilo, mám za to, že moje omluvy byly přijaty.
Konečně jsem sebou mohl praštit na zem, odpočívat a kochat se okolím. Svítilo sluníčko a já byl na vrcholu blaha. Jen ještě popadnout dech. Po několika minutách jsme se zvedli a rozptýlili se po okolí, abychom nafotili všechny podivnosti, kterých bylo kolem víc než dost. Jednou z nich byla třeba masožravka – heliamfora nící (Heliamphora nutans). Její porosty se nacházely právě jen na hraně náhorní planiny, v silně exponovaných místech, bičovaných větry a lijáky. Když jsem viděl bílé zvonky jejich květů, nechápal jsem, jak se srovnává křehkost této rostliny s rýhami a valy, vyrytými drsnými povětrnostními podmínkami do povrchu skal v okolí. Přitom by si heliamfory určitě mohly pro svůj život najít příjemnější místa. Třeba v úkrytu za skálou nebo v klidném závětrném údolíčku vnitrozemí. Ale tam prostě nebyly. Vždy jen na těch klimaticky nejexponovanějších místech. Zřejmě jim neustálé větry přinášejí z plání velké savany hmyz, který, díky turbulencím na okraji skal, napadá do jejich trávících nálevek. Daly prostě přednost žrádlu před pohodlím. Heliamfory právě bohatě kvetly a tak nebyl problém je mezi okolními rostlinami najít. Ale daly by se najít i kdyby nekvetly. Pravda, muselo by se přitom lézt po čtyřech a čichat. Při zjištění závanu pachu po mravencích by stačilo dobře prohlédnout porost a láčky hmyzích pastí byste určitě našli. Jejich trávící tekutina má nejspíš hodně společného s kyselinou mravenčí.
Když jsem se nabažil této rostlinné vzácnosti, už v klidu jsem se nechal unášet dojmy. Všude kolem byly bizarní nakupeniny černě zbarvených skal, místy porostlé chumáči lišejníků, keříky s tuhými listy a občas se na nich vyskytly i širokolisté tilandsie. V místech vystavených silnějšímu otěru byl povrch křemence narůžovělý. Právě to je jeho přirozená barva. Zlověstně černé zbarvení způsobují souvislé porosty rozsivek. V prohlubních si v průzračných tůňkách hověly v mechových polštářích stříbřitě šedé růžice pevných listů, z jejichž středu vyrůstaly skoro metr vysoké stvoly zakončené okolíkem žlutých, široce rozevřených zvonovitých květů. Jednalo se o endemické rostliny - Orectanthe sceptrum. Právě na jejich květenství často sedali strnadci ranní (Zonotrichia capensis). Zbarvením byli velice podobní našim strnadům rákosním, častým na jihočeských rybnících. Stejně jako u nich, připomínala i samice strandce ranního hnědavým a skvrnitým zbarvením naše vrabce. Samci strnadců měli navíc, podobně jako samci strnadů rákosních, černé hlavy a bílou barvu na krku.
Povrch bahnitých ostrůvků byl hustě porostlý tmavě rudými lapacími pánvičkami endemické rosnatky roraimské (Drosera roraimiae), mezi kterými trčely stonky žlutokvětých sukulentních orchidejí (snad rod Epidendrum). Mezi skalami vyrůstaly nápadné ploché rostliny s vějířovitě uspořádanými listy, z jejichž středu vyrůstaly květní stvoly zakončené žlutými ježatými koulemi – Stegolepis guyanensis.. Nevím, jestli si to z mého popisu dovedete představit, ale byla to opravdu podivná divnost. A navíc i prakticky využitelná. Felipe od shora postupně vytrhal listy z vějíře a bílou dužinu, která byla na živé rostlině skryta uvnitř ve středu spojení listů, pojídal jako salát. Dal nám také ochutnat. Šlo to. Ale představa, že bychom se živili roraimskými endemity nám nebyla zrovna po chuti.
I když jsem zoolog, byl jsem unesen exotickou krásou „Krakonošovy zahrádky“ vrcholové pláně Roraimy. Bodejť by ne, když jsem si uvědomoval, že 54% z toho, co tu vidím, je právě jen tady a nikde jinde na světě. Poskakoval jsem po skalách jako kamzík, prolézal průrvy, obcházel močály a tůně a fotil a fotil a fotil. Byl jsem jako utržený ze řetězu. Ani jsem si přitom nevšiml, že nad Gran Sabanou pod námi se výrazně změnilo počasí. Obloha byla temná, jen na několika místech v ní prosvítaly bílé závěsy lijáků. Bylo jasné, že tento klimatický průšvih nemine ani nás. Přestal jsem bláznit a co nejrychleji jsem se vrátil k vyústění cesty na Roraimu, kde na nás čekal Felipe. Když dorazili všichni, Felipe se zvedl, hodil si na záda batoh a prohlásil, že jdem hledat hotel. To nás, vzhledem k blížící se katastrofě, docela potěšilo. Vidina spánku na posteli v suchu a bezpečí byla velice lákavá. Ale samozřejmě taky nereálná. Šli jsme skoro hodinu, než jsme došli pod skalní rampu částečně chráněnou převisem. Když jsme se k ní vyšplhali, ukázalo se, že neskýtá ochranu před větrem. V poryvech, které s námi smýkaly, bylo zřejmé, že by to stany nevydržely. Museli jsme tedy jinam, na jinak orientovanou rampu, kde by tolik nefoukalo. Začalo pršet. Trvalo dalších dvacet minut než jsme došli k římse, která byla aspoň trochu v závětří. Problém byl v tom, že se do jejího závětří vešlo jen pět z našich šesti stanů. Petr se rozhodl, že to riskne a postaví si stan na vítr o něco výš nad ty naše. Římsa byla vypreparována větrem pod vrcholem kulaté skály a Petrův stan už byl v místech, které vítr obtékal z druhé strany kopce. No nic. Bylo kolem 18. hodiny, když jsme v dešti zalezli do stanů. Převlékli jsme se do suchého a vzali na sebe, všechno, co se dalo použít, protože teplota klesla na 10 °C a naše spacáky byly jen lehké, určené pro tropy. Fičelo a pršelo celou noc. Stany se nadouvaly a protože na skále nemohly být podlážky připevněny k podkladu kolíky, byly stany ukotveny jen několika šňůrami uvázanými ke kamenům, Proto se vítr dostával i pod podlážky a stany nadzvedával. I když jsme byli pod převisem, takže bychom měli být chráněni před deštěm, vichr měl jiný názor. Čas od času naše stany bičovaly větrem stržené proudy stékající z převisu nad námi a co chvíli na nás vichřice vrhala dešťové spršky odváté z náhorní planiny. Nebyl jsem si jistý, jestli to můj stan vydrží a tak jsem trávil noc v polospánku prokládaném přímluvami, aby toho Roraima už nechala, střídané nadávkami a vzápětí zase modlitbičkami. Noc jsme přežili. Ráno bylo sice zataženo, ale nepršelo. Náhorní planina byla naplněna vodou. Jezera pod námi postupně odtékala a na hraně náhorní plošiny padaly vodopády podél guyánské stěny Roraimy. Byli jsme jen kousek od okraje a tak jsme viděli bílé záclony vodopádů souvisle lemující okraj náhorní plošiny. Využili jsme chvilky bez deště a šli se podívat k okraji. Jestli byl za sucha pohyb po povrchu Roraimy složitý, tak po dešti byl problematický dvojnásob. Nestačilo jen obcházet kamenné bloky a trhliny mezi nimi, bylo třeba se navíc vyhýbat jezerům a řekám, které zaplnily každičkou prohlubeň. Promáčení bot se zabránit nedalo, ale že bychom se při teplotě kolem 10 °C museli zrovna koupat, to tedy ne! Obuli jsme tedy naboso páskové boty a s vyhrnutými nohavicemi se vydali na hranu. Kam až oko dohlédlo rozprostíralo se pod námi zvlněné zelené moře vrcholků pralesních stromů. Z jejich povrchu se pářilo a obláčky mlhy se převalovaly z místa na místo. „Když se oteplí, tak porostou houby“, napadlo mě mimoděk, jako bych byl doma. Ale nebyl – debil. Pohled na guyánské území nás potěšil. Zatímco Venezuelci pralesy pod Roraimou vypálili a jejich poslední zbytky vypalují i nadále, Guyánci chrání pralesy pod Roraimou jako národní park.
Když jsme se dost pokochali pohledem na chundelaté koruny pralesních velikánů, došli jsme až na hranu skalní stěny, abychom si užili vodopády stékající z pod našich nohou do sedmisetmetrové hloubky. Byla to úchvatná podívaná. Silné proudy se nezadržitelně řítily do hlubiny. Ale ty slabší, složené jen z několika čůrků, nedokázaly překonat sílu větru z Velké Savany, který je ještě před dopadem na zem ohnul a vyzdvihnul podél stěny zpět nahoru. Před našima očima tancovaly kapky vody zmítané v turbulenci nad hranou. Ještě před chvíli byly někde dole a teď nám je vítr vrací. Čas od času nám je závan vehnal do tváří. Když vysvitlo na chvíli slunce, měnily se tančící kapky vráceného vodopádu v obláčky páry a mizely v oblacích.
Zase začalo pršet a tak nezbývalo, než se zase vrátit do relativního bezpečí stanů. Jak se ukázalo, bylo bezpečí některých stanů opravdu jen relativní. Petrův vyčnívající stan posunul vítr ke kraji římsy a to i přesto, že byly jeho kotevní provazy uvázány k velkým, 10–15 kg těžkým kamenům a uvnitř byl batoh. I když Felipe stan před pádem z převisu zachránil, tyčky konstrukce byly zohýbané a vrchní plachta roztržená. Petrovi nezbývalo než opustit své sídlo a přijmout azyl jako třetí u Radka a Ivoše, kteří měli stan sice jen pro dva, ale rozměrem největší. I tak se Petrův batoh do stanu nevešel a tak ho Petr schoval do jedné z dutin ve stěně pod převisem. Počasí se rychle zhoršovalo a nakonec se zopakovala situace z noci. Liják bičoval naše tábořiště v poryvech větru. Nezbývalo než zalézt a vlastním tělem zatěžovat a držet stany, aby je vichřice nepotrhala a nebo nezbortila. Byl jsem od ležení na nerovné skále otlačený, všechno mě bolelo, takže využití nepříznivého počasí k odpočinku a podřimování moc nepřicházelo v úvahu. Při každé přestávce mezi poryvy větru jsem prosil všechny Bohy, včetně bohyně Roraimy – Makenuaimy, o klid a mír. Marně. Představa, že budeme v tomto počasí zítra slézat dolů mě děsila. Bál jsem se na to jen pomyslet. Když jsem si uvědomil, že nám zítra poteče na hlavu voda, kterou jsme dnes viděli padat dolů a že budeme klouzat a padat na kamenech, v porostech a na jílových svazích, bylo mi špatně.
Jak to tak bývá, všechno jednou skončí. Tak i déšť a vítr. Večer byl klid, tak se snad dnes konečně vyspíme. Dokonce jsme si mohli uvařit i něco teplého do žaludku. Nakonec to byla ovesná kaše. I když se jednalo po delší době o první teplé jídlo, někteří přesto kaší pohrdli. Mě docela bodla. A navíc na nás otrlejší zbylo více. Při večeři mě udivil Felipe, který prohlásil, že máme velké štěstí. Musím přiznat, že jsem měl o tom, co je štěstí poněkud jiné představy. A to nemluvím o mušce jenom zlaté. Ale jeho argument mne ohromil. Na otázku, proč si to myslí, prohlásil, že jsme během jednoho dne zažili na Roraimě jaro, léto, podzim i zimu a to se hned tak někomu nepoštěstí. Logika tohoto tvrzení mne odzbrojila. Když jsem o tom tak přemýšlel, nakonec jsem mu dal za pravdu. Zbývalo jen si přát, aby nám štěstí i nadále přálo a přežili jsme ještě cestu dolů.
Po klidné noci, kterou rušilo jen mužné chrápání z některých stanů, jsme se probudili do slunečného dne. Voda z povrchu překvapivě odtekla a vodopádů už bylo jen pár. Sbalili jsme tábor a vydali se na cestu k sestupové rampě. Protože jsme měli v plánu sestoupit až po poledni, nebylo kam spěchat. Využili jsme klidného a slunečného dne ještě k zaznamenání toho, co jsme nestihli první den. A musím přiznat, že bylo stále co fotit a objevovat. Zajímavým úkazem byly například řady krystalů zářivě bílého křemene, které prudce odtékající voda srovnala do odtokových žlábků a prohlubní. Zatímco focení během prvního dne se dalo přirovnat k šílenství, teď už se vše odehrávalo v klidu a v pohodě. To nejdůležitější již bylo nalezeno a nafoceno a teď už jsme jen tak bloumali a vybírali si detaily jako hrozinky z vánočky. Dopolední čas stačil aby veškerá nadbytečná voda odtekla nebo se odpařila a při našem sestupu byla situace opět naprosto normální, zcela na stejné úrovni, jako když jsme stoupali nahoru. Kromě trvale tekoucích „slz Roraimy“, pod kterými jsme samozřejmě opět zmokli, a to by se stalo i bez předchozího lijáku, nám za krk voda netekla. A i další sestup nebyl nijak mimořádně dramatický. Samozřejmě, že jsme opět klouzali a někteří i spadli na mokré hlíně, ale nešlo o nic mimořádného. Měli jsem trochu obavy i z překonání řeky Kukenán, ale ani ta neměla o moc vyšší hladinu, než předtím a navíc ji budeme brodit až následující den. Dnes budeme naposledy spát na dohled od Roraimy v táboře na levém břehu řeky Kukenán.
Večer nám Felipe ukázal, jak se tady rozdělává oheň v mokrém terénu a s mokrým dřevem. Překvapivě k tomu použil trs mokré trávy. Samozřejmě ne ledajaké, ale jen té jedné, určité, která hoří i mokrá. My bychom mu to u nás taky ukázali, ale nepoužili bychom trávu, ale březovou kůru. Vlastně to bylo poprvé za celou tu dobu jeho vůdcování, kdy se s námi družil. Jindy se v průběžných táborech vždycky bavil jen se svými soukmenovci, indiánskými nosiči nebo průvodci, a na Roraimě zalézal do svého stanu. Tady pobyl s námi u ohně, a to i přesto, že by si i v tomto táboře bez problémů nějakého indiánského přítele našel. Možná, že až teď z něj spadla nervozita ze zodpovědnosti. A tak s námi seděl u plápolajícího ohně, popíjeli jsme plechovkové pivo a kecali o všem možném. Později v noci došlo i na zpěv. Ale nešlo o ranní zpěv opilců. Ze dvou třetinkových plechovek se nedá namazat. Felipe zazpíval v Pemonštině písničku, ve které nás zaujalo několikrát opakované slovo Roraima. Nemohli jsme se nezeptat o co v ní šlo. Bylo to poděkování bohyni Roraimy Makenuaimě za to, že strpěla, že Felipe narušil její klid a přivedl nás nahoru a taky za to, že jsme se zase všichni dostali v pořádku a ve zdraví dolů.
Taky jsme byli vděční a tak jsme přidali písničky v češtině a moravštině. A pak jsme ještě dlouho seděli u plápolajícího ohně. Tiše jsme koukali na tančící plamínky nad žhavými uhlíky a v duchu si promítali neopakovatelné zážitky předchozích dnů, ve kterých režie i hlavní role patřila Roraimě.
