To je přece sýček králičí (Speotyto cunicularia)! „Já ji chci taky, Bože jak já ji chci“! Petr je objevil při ranní terénní obchůzce v mělké laguně u silnice před Chichiriviche (čti Čičiriviče). Chvíli jsem uvažoval i o tom, že se vzdám vyjížďky lodí do nepřístupného vápencového krasu s indiánskou jeskyní (Cueva de los Indíos) a místo toho se vydám na sovy. Ale to jsem v zápětí zavrhl. Stoprocentně bych přišel zase o jinou zajímavost. Třeba se vrátíme v nějakou rozumnou dobu. Pokud ano, byl jsem pevně rozhodnut ulovit tyhle sovy taky. Naděje se objevila. Vrátili jsme se po druhé hodině. Na oběd jsem si zašli k Číňanovi na rybu. Pak jsme si sbalili vybavení a vydali se do terénu. Bylo jasné, kam se vydám já. Půjdu ven z města směrem na Tucacas. Doufal jsem, že Petr také půjde k lagunám před Chichiriviche a tak mi hnízdiště sov ukáže. Ale on tam už byl ráno a tak se rozhodl pro obchůzku mořského pobřeží.
„Najdeš to jednoduše. Asi 200 metrů za tabulí s označením města sejdeš vlevo do laguny a tam to na jednom z ostrůvků bude“. Ostrůvků je v laguně fůra a šance, že odhadnu dvousetmetrovou vzdálenost rovnající se dvě stě metrům Petrovým, je pramalá. Nejistota a pochyby musely být na mé tváři vidět tak zřetelně, že Petr informaci ještě doplnil: „Je to naproti třetího smetiště, které je na pravé straně silnice“. To je jiná, hned jsem byl klidnější. Jestli tam ještě ty sovy budou, tak by to mohlo vyjít. Stejným směrem, i když za rozdílnými cíli se se mnou vydali ještě Dušan, Ivoš a Vitáčci - Zdeněk s Kubou. Popis výskytu sov se doma zdál jasný. Ale v terénu už to tak bezproblémové nebylo. Hned za cedulí města byl na pravé straně silnice smeťák. Jasný doklad toho, jak si Venezuelané představují úklid a pořádek. Bordel se prostě vyveze za hranice města. A je to. Jak jsme šli dál, došlo mi, že obtíž bude v tom, že nepoznám, kdy skončilo jedno smetiště a začalo druhé. Hromady krabic, dřeva, stavební ssutě, rozbitého nábytku a smetí s většími či menšími mezerami lemovaly plynule pravou stranu silnice. V jednu chvíli jsem měl intenzivní pocit, že jsem právě u třetího smetiště.
Opustil jsem tedy ostatní a slezl ze stráně na břeh laguny. Předpokládal jsem, že v tak přehledném terénu bych mohl sovy najít. Tedy pokud jsem tu dobře a pokud tu ještě jsou. Stačí, když podrobně prozkoumám každý z asi desítky ostrůvků rozesetých po laguně přede mnou. Voda z dešťů předchozích dnů už naštěstí vyschla a tak byla příbřežní bažina už dost vyschlá. Trochu jsem se bořil, ale šlo to. Po několika metrech jsem vstoupil do prosolené vody. Kousek dál je mořský záliv a tak je přítomnost soli ve vodě i v půdě logická. Voda mi sahala jen kousek nad kotníky a byla čistá. Díky prosluněnému dni i příjemně teplá. Co mě překvapilo bylo, že byla prázdná. Jen jemný písek, bez oblázků i živočichů. Čekal bych, že u pobřeží budou žáby a v laguně budu plašit hejna ryb. Ale nic, ani šnek. Jen jedna kostra kraba a u jednoho ostrůvku pár pulců. Písčité dno bylo utužené a tak jsem bez problémů křižoval rozlehlou lagunu a dalekohledem prohlížel ostrůvek po ostrůvku. Byly prázdné. Jen v dálce, v hlubší části laguny poblíž moře se živilo hejno plameňáků karibských (Phoenicopterus ruber) Ale ti mě teď nezajímali. Ještě tak, kdybych zahlédl nějaké ibisy rudé (Eudocimus ruber). Po těch tady zatím marně paseme. Ale teď jdu po sovách, které hnízdí jako králíci v norách. No, jo! Vždyť já prohlížím ostrůvky jen zdálky a když na nich nic nevidím, jdu dál. Víc než dvacet centimetrů velkou sovu na nezvykle dlouhých, holých nohách bych na plochých písčitých ostrůvcích přece nepřehlédl. Zvlášť, když jsou většinou bez vyšší vegetace. Ale, co když jsou ty sovy zalezlé v zemi? To jsem tedy nedomyslel! Teď abych se vrátil a začal pátrat znovu a zblízka. V tom jsem koutkem oka zaregistroval pohyb. Nalevo ode mne, na jednom vzdálenějším ostrůvku, něco vzlétlo ze země a usedlo do keříku. Vydal jsem se opatrně tím směrem. Nemohl jsem toho ptáka v keři objevit. Když jsem byl asi 30 m od keře, ozval se z jeho útrob zpěv. Tak aspoň potud je jasno. Nejde o sovu. Za nepřetržitého zpívání pták vyskákal na vrchol keře. Žlutavé, tmavě skvrnité tělo, rovný docela mohutný zobák, rezavý ocásek, pták velikosti drozda – půjde o nějakého tyrana. Tím můj zájem prozatím skončil. Ještě si prohlédnu nejbližší ostrůvek a pak se vrátím a začnu znovu a lépe. Na jednom z ostrůvků přede mnou za hrázkou šedavého písku něco juklo. A zase, a ještě jednou. Strnul jsem. To nemůže být nic jiného, než moje vysněná sova. Stahuji se dál a pomalu obcházím ostrůvek, abych měl lepší výhled. Už vidím jak vykukuje celá hlava. Problém je v to, že když já vidím celou hlavu, tak ta hlava vidí celého mě. A že tu v té naprosto ploché krajině musím pěkně trčet! Co s tím udělám? Na focení to zatím není. Jsem ještě moc daleko a navíc mám sovu schovanou za písečným valem. Opatrně se přemísťuji tak, aby mi sovu nekryl písečný val. Teď už ji vidím celou. A nejen ji. U prohlubně v písčitém břehu je ještě jedna. A hele, páreček u nory! To je dost dobré. Pevnější vazba k tomuto místu může být určitou zárukou, že se nenechají tak snadno odplašit.
Teď bych ještě potřeboval najít nějaký kryt. Jeden jsem objevil. Nalevo je větší ostrůvek s keřem prorostlým dlouhými plazivými stonky kaktusu – Hylocereus undatus a také tam byl Cereus hexagonus. Když jsem došel za keř, zjistil jsem, že mezi mnou a sovami je ještě jeden ostrůvek s malým keříkem . To by se dalo využít. Snažil jsem se vystoupit zpoza velkého keře tak, aby mne kryl ten menší keřík přede mnou. Pro další nenápadné přiblížení k sovám však bylo nutné postupovat asi pět metrů ve dřepu. I to se povedlo. I když mne sovy musely vidět, zatím nereagovaly. Přesto, že jsem byl ještě dost daleko, udělal jsem několik záběrů. Bylo to asi 20 metrů.. Pro pořádnou fotku musím ještě blíž. Tedy, pokud mne sovičky pustí. V podřepu jsem obešel keřík a velmi pomalu se vztyčil. To sovy vylekalo. Obě přestaly obhlížet okolní terén a obrátily se obličejem ke mně. Podřep a vztyk, podřep a vztyk. A zase a znovu. Jako by se ukláněly a zdravily mě. Sova Ahoj!“, tak jí říkají severoameričtí kovbojové. Tam tyhle sovy hnízdí také. Je mi jasné, že tady nejde o žádný pozdrav, ale o projev nervozity a strachu z nepřítele. Nebo, že by to bylo varování? „Ještě krok a letíme!!!“. Jsem skálopevně přesvědčen, že nejsem jejich nepřítel, ale pochybuji, že mě to nějak pomůže. Stojím několik minut bez hnutí, abych je zbavil obav. Funguje to. Po chvíli se oba ptáci uklidnili, přestali se klanět a vrátily se k předešlému kroucení hlavou, kterým obhlížejí okolní krajinu. Snažím se téměř neznatelně posouvat, vždy o půl chodidla, abych je nevyplašil. Daří se mi i čas od času zvednout foťák k očím a udělat fotku. Za takových deset minut jsem se posunul asi o pět metrů. Mám i pár slušných fotek. Teď je mám přibližně na patnáct metrů. Ještě, že mám digitál. Takhle můžu těch fotek naflákat kolik chci. A co se nepovede, to se snadno vymaže. Další krůček a další fotka. Jeden z ptáků nevydržel a odletěl na vzdálenější ostrůvek, kde se usadil na vrcholu keře. Přesně tam, kde asi před hodinou zpíval ten tyran. Jedna sova mi však zbyla. Pochopil jsem, že pokud nechci přijít i o ni, musím se přibližovat ještě opatrněji. Ale jak to udělat, když vyčnívám z ploché přehledné krajiny. A navíc dost blízko od ostrůvku. Chvíli jsem stál bez pohybu a analyzoval soví reakce. Sova točila hlavou dokola a pozorovala okolí. Vysledoval jsem, že neotáčí hlavu plynule, ale vždycky se někam otočí, na něco se zaměří a chviličku tak zůstane. I mě takovou chviličku pozorovala. Když se otočila, udělal jsem rychle krátký krok a strnul. Vycházelo to. Šlo to sice pomalu, ale šlo to. Koutkem oka jsem zaregistroval, že pozorovatelů je víc. Já pozoroval sovu, sova mne a nás oba ještě Zdeněk a Kuba. Přískoky se osvědčily, teď ještě přiložit foťák k oku. I to vyšlo. Dál už jsem si držel foťák před tváří. Jeden snímek, krok, další snímek. A šmytec. Sova se zvedla a odlétla k té druhé. Došel jsem k ostrůvku a nafotil jejich „doupě“. Zatím to nebyla nora, spíš jen jeskyňka ve vlhkém písku. Že by si ji sovy vyhrabaly samy? V Severní Americe obsazují sýčci králičí nory králíků nebo psounů prériových. Ale kdo jim vyhrabe noru tady uprostřed laguny?
Nějaké fotky už jsem měl a tak už jsem nemohl nic ztratit. Vydal jsem se tedy přímo k ostrůvku, kam se obě sovy přede mnou uchýlily. Byly milosrdné, dovolily mi udělat ještě tři snímky. Pak se ale zvedly a svorně odlétly do porostů na pobřeží. I já se vydal ke břehu, i když trochu jiným směrem. Šel jsem ke klukům. Když jsem k nim došel, sovy se zase vrátily zpět na svůj hnízdní ostrov. „Jsou jen tvoje!“, řekl jsem Zdeňkovi, který měl očividný zájem si je také vyfotit. Metodiku už odkoukal a také ji upotřebil. Když už byl asi dvanáct metrů od sov, přikráčel k němu odkudsi z laguny Ivoš, aby Zdendovi sdělil, že tady není nic nového, protože v laguně chytil stejné druhy vážek jako v Los Llanos. To už sovy nesnesly. I Zdeněk měl co dělat, aby to vydržel. Sovy odlétly a obloha se zamračila. Od moře se k nám blížil déšť. Bylo po 17. hodině a tak se brzy setmí. Je nejvyšší čas vrátit se do města. Když jsem se večer svěřil Petrovi o jeho dobré navigaci a svém úspěchu, našli jsme v atlasu i toho tyrana. Jednalo se o tyrana skvrnitého (Myiodynastes maculatus).
